U Aldota

Milan nepůsobil vůbec hubeně, ale na obou videozáznamech pozoroval Petr, coby externí podnikový detektiv, obrovský rozdíl. Petr už hodinu sledoval tyhle záznamy a chtě-nechtě si musel přiznat, že tenhle muž na sklonku svých padesátin prožil svůj objev Boha. Milan totiž na začátku směny přistoupil ke svému pracovnímu stolu, z malých šroubku si na boku pracovní desky udělal veliký křížek a pokaždé, když mu pomalý pás donesl černou formičku středového zpětného zrcátka, se nad tým křížem žehnal. Pak postupoval standardně podle pracovní instrukce. Jeho postup se navlas shodoval s postupem jeho mladších kolegů, až na to neustále křižovaní.
I Milanova předělávka z dobráckého tlouštíka na muže s normální postavou by se dala přičíst jeho nábožnému objevu. Prý před dvěma lety se z ničeho nic začal měnit, jenomže před měsícem mu jeho víra přestala pomáhat, natož Milan zmizel z nástěnky pro zaměstnance měsíce. Petr si to všiml i na nových záznamech, Milanová obličej se zarmoutila a ruka se třásla celou cestou při křižování.
„Jdu za ním! Možná mu vrátím tu jeho víru v Boha a on se vzpamatuje,“ prohodil ledabyle k mladičkému výpočtáři s užaslým účesem.

„Zdař Bůh, příteli! Pozoruji, že jsi silně věříci,“ Petr si dal záležet, aby jeho poznámka nevyzněla jízlivě.
„No jo,“ zkormouceně zahlásil Milan, neodebírajíc svůj zrak od práce.
Jeho ruce pracovala automaticky, Petrovi se zdálo, že i kdyby mu zavázal oči, Milanové pohyby by se nezměnili.
„A pročpak truchlivě?“
„Stejská se mi,“ odpověděl Milan neurčitě a odvrátil svou načervenalou tvář.
Petr i přesto uviděl malou kapku na špičce jeho oka při kořeni čumáku. No nezeptal se, domyslel si, že nejspíš to bude jeho Bůh, který mu chybí. Místo toho se protáhl k Milanovmu kříži. Přišlé kusy mu podával a když Milan jeden kus odklízel, droboučké šroubky máchnul do krabičky k ostatním. Další kus mu nastavil nad domnělým křížem, aby si Milan nevšiml změnu. Následně mu podával chybné vzorky, no Milan pracoval jak neřízena střela a ukládal je do plastové bedny mezi dobré kusy.
Následně zkusil Petr udělat z kříže kruh či trojúhelník, avšak Milanové ruce se křižovali s takovou samozřejmostí, že Petr začal pochybovat, jestli Milan vůbec vnímá tuhle realitu.
„Yxilo, je spět! Omlouvám se, galaktická policie mi znefunkčnila destabilizátor, že jsem zapomněl, kde z časové linie mám vystoupit,“ od Milanového srdce se ozval znenadání těnulinký hlas s chraptěním podobný rádiovému vysílání ze šedesátich let.
„Kdo je Yxilo?“ zeptal se Petr.
„Nepovím,“ Milan se tvářil zarputile, no i tak Petr postihl mimovolný úsměv na jeho obličeji.
Petr obešel Milana. Ten si v tu chvíli všiml, že jeho kříž není křížem, ale pěticípou hvězdou. Zamhouřil obočím, no úkosem mrkl na Petra, jestli si ho všímá. Petr vybíral chybné kusy a ještě jednou prošel ponad hvězdu. Tentokrát je Milan odhalil, že jsou špatné.
„Jo, takže ten tvůj Yxilo ti pomáhá,“ sucho zkonstatoval Petr, prohrabaje rukou sví rednouci vlasy nad uchem.
Milan nic neřekl. Jenom se divně ušklíbal.
„O přestávce se za mnou zastavte,“ přikázal Petr, „v zasedačce na prvním.“
„Nedalo by se radši v parku? Nechci aby mé šéfstvo zjistilo, proč se mi tak daří,“ Milanové oči se prosebně klouzali kolem, aniž by jeho ruce přestali kontrolovat zbylé kusy.

Téhož dne odpoledne se oba dva chlapi sešli v nedalekém parku. Okolo Milana se šířila hezká vůně drahého šampónu, i Milan vypadal elegantněji než u pasu.
„Tak povídejte,“ řekl Petr a rukou naznačil si sednout na lavičku.
„Ne, radši se budu procházet.“
„Dobře, ale spusťte, nech mi firma nemusí kvůli vám platit dlouhé přesčasy.“
„Všechno to začalo jednou v noci, kdy Yxilo omylem přistál na mém stromu. Došlo mu mazivo a jelikož jsem strojař, tak jsme vyzkoušeli všechen tuk, tak z kuchyně jako i z garáže. Některé by ušli, jenomže se rychlo minuli.“
„A pak jste mu objednal nejaký super nadupaný z internetu?“
„Né. Pak sem upadl a jeho loď mi prořízla kůži. Do jeho lodi se dostal  můj tuk a jeho loď nejenže vzlétla, ale i tých pár kapek mu vydrželo hodně dlouho. Pak skrz jeho technologii jsme zkusili i orgánový tuk a to byl teprve ten super nadupaný, ale ne z internetu, nýbrž ze mě.“
„No a co to má s tým společného?“
„Poněvač se mu to zalíbilo, přišel na nápad můj tuk prodávat na sví planetě jako super mazivo pro ich vesmírní lodě.“
„Tak proto jste tak záhadně zchudl!“ Petr si pískl.
„Jo. A tak jsme uzavřeli dohodu. Já mu dám svůj tuk a on mi zato pomůže s moji práci. Já jsem tak mohl denně přibírat a on nalitej tuk vysával do svých kontejnerů. Pak ulítl, prodal a mal z toho i on vyděláno.“
„A ten destabilizátor?“
„Něco jako časový stroj. Jelikož by jinak nemohl tak rychle lítat tam a spět. Prostě, cestoval nejen prostorem, ale i časem. Ale detaily po mne nežádejte, ty já neovládám.“
Petrovi se protočili panenky, proto se Milanovi vedlo tak dobře. A to i na galaktickou úroveň.
„A jakpak funguje ty vaši čáry-máry.“
„Jednoducho. Kříž je kovový podklad, který odráží louče k Yxilovi. Ten udělá mikroskopický 3D skener kusu a já když se křižuju, na srdci ucítím slabé vibrace. Anebo slabé pípnutí, když je kus špatný.“
Sotva to dopověděli, okolo Milana sa začínala tvořit jakási mýdlová bublina.
„Né, já nechci!“ Milanův hlas se ozýval jaksi z zpovzdálí.
„Ale pojedeš, nebo tě unesu mladého,“ Petr poznával Yxilov hlas.
„Prosím tě, nech mě. Jenom si byl dlouho pryč, tak jsem střádal a nechutnalo mi jíst.“
„Zapomeň! Na naši planetě tě vykrmíme až-až.“
„Pomoooo….“ Milanův výkřik slábnout až docela zmizel.
I mydlovej míč o Milanovi velikosti zmizel a Petr jen nevěřícné kroutil hlavou. Promnul si tvář, a zamířil k nejbližšímu baru, na to třeba pořádnou sklenku Metaxy a na všechno snad do zítřka zapomene.